Informace o nás

Srdečně Vás vítame na našich stránkách, které jsou věnovány našemu mnoholetému soužití s leonbergery. Tyto krásné mohutné psy máme již  přes 10 let a velmi pravděpodobně se na tom i v budoucnosti nebude nic měnit.

Leonberger pro nás ztělesňuje vše, co od psa očekáváme - je přátelský, učenlivý, nepotřebuje, abychom s nim běhali denně mnoho kilometrů a je to prostě kus psa, který miluje svou rodinu, děti, oplývá obrovskou trpělivostí a svou lásku nám dáva dnes a denně znát v celé své velikosti.

Ale, abych byla upřímná ještě před 11 lety se mi při vyslovení slova leonberger, nevybavilo vůbec nic- snad jen malebné městečko  nedaleko Stuttgartu. A to bylo asi tak vše.

Pes byl u nás doma tak nějak vždycky, někdy i se spoustou perských koček a všemožné havětě, kterou jsme jako děti domu stačily nanosit. Trpělivost naší maminky by zasloužila tehdy řád. Můj první vlastní pes měl být bernský salašnický pes , výhledla jsem si jej na výstavě psů v Klatovech a čekala jsem na narození štěnátek. To byl plán. Avšak jednoho dne mi zavolala sousedka, že mi posíla návštěvu a já se jsem málem vypadla z okna - když jsem uviděla -co jsem viděla.

Byl to párek těch největších psů,které jsem kdy potkala- velcí,chlupatí,mohutní v barvi lvů- byli mi manželi Kučerovými představeni jaku Kuba a Anička. A já měla ve věci pořizení psa úplně jasno- tento nebo žádný. Bernský salašnický byl zapomenut a já se dala do hledaní informací o tomto plemeni a kde a jak koupit štěnátko.Zjistila jsem, že chovná stanice Od tety Zity má štěňata a jelo se. V listopadu 2000 se stal členem naší rodiny první leonberger, Břetislav od tety Zity, obligatorně zvaný Zan - jako naši všichni psi - a položil základy velké psí lasce.

Od té doby uplynulo spoustu let. Zana vystřidal jiný Zan, já změnila manzěla, přibylo dětí a starostí, ubylo vlasů a peněz, avšak jedno zůstavá nezměněno - radost z dennodenniho bytí s našimi psi, se všemi radostmi a starostmi. Jsou s námi dnes a denně , teměř všude. Zvykli jsme si , že máme všude chlupy, že okna umývám se škrabkou v ruce,abych odstranila zaschlou krupici nebo jogurt, že travník je samá cestička, že sem tam přijde židle o nohu a že když prší a naši hafani běhají od okna k oknu, šplíchá bahno až do oken. Na to vše jsme si rádi zvykli, odměnou je nám "velká porce" psí, bezmezné , bezprostřední lásky.

A i když jsou odchody našich psů do psího nebe pokaždé velmi bolestivé a zdrcující, v myšlenkách a vzpomínkách jsou tu s námi vsichni ještě dnes.