Když zvěřinu, tak na talíři..

 

Když jsem se ve svých 33 letech po patnácté přestěhovala,  slíbila jsem si, že je tom naposledy, tedy teoreticky vzato. Stalo-li by se, že vyhraji v loterii přestěhuji se bez brebtání se do velkého domu s ještě větší zahradou a budu mit aspoň 5 leonbergrů, nějakou tu kobylku a spoustu havětě, která nebude ke konzumaci, nýbrž to u nás bude mít na doživotí.

Ale proto, že jsem ještě nevyhrála,  bydlíme s manželem, dětmi a se psi v rodinném domku v pohraničním městečku Cham v městské části zvané Laichstätt, která se pyšní malebným okolím a ptačí rezervací, tato maličkost mi při podpisu kupní smlouvy nějak unikla. Jsme obklopeni spoustou jezer a jezírek,  lesy, háji a polemi. Musí to  tu být i docela známé, protože sem jezdí různí  “Herberti s manželkami  Hannelorami” až z Mnichova nebo Regensburgu vybaveni stativy a objektivy, které dle mého laického úsudku umožňují okamžitý podled aspoň do Afriky - pasou-li se zrovna pod kráterem Ngorongoro Thomsonovy gazely. S Herbertem, ale žádná legrace neni! Je to vesměs člověk mrzutý, nevrlý  a neveselý  milující jen ptáky,objektivy a hrobove ticho.

To jsem já si zase jednou zhnuseně brblala pod nos, jaká je to volovina napsaná na městské tabuli uprostřed lesa: Psí trus si vezměte s sebou, neuposlechnutí se pokutuje! Ptala jsem se sama sebe, jestli si to organicky rozložitelné  hovínko mám vzít do kabelky nebo jak a co tu ta láhev od Coca Coly Zero, kterou tu nechal nějaký na kalorie dbající jedinec a ona tu na rozdíl od psího hovínka zůstane nejméně 1000 let. “To je mi logika” , pozvdychnu a Herbert na  mne syčí, ať jsem potichu a že můj pes moc hlasitě dýcha, plašíme mu ptáky. Herbert mne asi ještě nezná!!  Neví, že kleju rychleji  než jeho foťak spouští v několika jazycích, případně mám-li po ruce porcelán - hazím jej vzteky a jestli začnu tak tady dlouho žádný pták hnízdit nebude .

Od ptactva je tu snad všechno co peří má, já se v tom moc nevyznám, ale poznám tu čápi - už jsem jich jednou viděla 15 najednou,  ještě že máme v plánování rodiny jasno!  Také volavky, všechny možné kachny a husy, labutě, straky, čejky, káňata, kukačky, sojky, straky no prostě všechno - létá nám to nad domy v nízkem letu jako tryskáče a ne zřídka kdy je člověk zasažen tak nějak, jak bych to řekla,  přímo z letu.  No zkrátka srdce ornitologa zapleše radostí, je to tu pro něj ráj - pro mne to peklo!  Protože když už je tu tak hezky a pan polesní  tráví vice času v hospodě , jak na  posedu, je tu spousta divoké zvěře, kterou asi nikdo nestřílí a tak nějak zdomácněla. Sem tam přijde srnka až k plotu kouknout , jestli nejsou padaná jablka, zajíci stříhají ušima na pískovišti,  v kukuřici jsou stopy po černé a bažanti tu kdákají celodenně – a našeho Toniho bere ďas!

Se svými leony jsem chodila víceméně témeř vždy bez vodítek, upínala jsem je jen když někdo šel a oni chtěli prozkoumat,  jestli nemají  něco v tašce  co by se dalo sežrat.

Tato pohodička se však měla změnit.

Když k nám přišel Toníček, měli jsme ještě Lea, který jej okamžitě adoptoval za vlastního, byl mu nahradní máma s trpělivostí jen mámám vlastní, lízal ho,  zahříval ho a nechat se tahat za uši i za ocas. Jak jsem již jednou psala Lea jsme měli jen do jeho dvou let, pak jsme se museli rozloučit a tady se chování našeho Toníka vehementně změnilo, do té doby se coural u nohy nebo za mnou, jako by byl u nohy přímo přilepen.

Když jsem si později pozvala paní psí trenérku, která údajně vidí so duše psů, říka se to o ní tady, tak mi za nemalý peníz vysvetlila,  že jsem udělala chybu. Prý, jestli měl Toni možnost se od Lea rozloučit. No samozřejmě , že ne!!! Připadá mi to až morbidně kruté malému štěněti úkázat jeho kamaráda málem mámu,  který usnul spánkem věčným a už nikdy se nevrátí, my měli co do činění s uklidněním dětí a nás samotných. Bylo mi však vysvětleno, že náš smutek lidský nad ztrátou přítele není smutek psí. Psi truchlí jinak, ale prý, ja fakt nevím, je potřeba nechat  psi rozloučit, prý poznají a pochopí, že kamarád už se nevrátí, že už není třeba na něj čekat a ni jej hledat.

Teda ono to zní logicky, když by se to stalo ve volné přírodě - smečka také táhne dál a nezůstane na místě, když jedinec zemře- vědí, že nemůžou nic dělat. Tolik do teorie.

Pravda je, že náš Toni Lea hledat zoufale dlouho, kdybykoliv se na procházce něco šustlo byl jako bez sebe a hledal, hledal v kukuřici, hledal na louce – a našel!!! Jenomže ne Lea,  ale narazil na srnky, ktere se dali do běhu a jeho lovecká vášeň, ktera zřejmě doutnala v hloubi jeho duše,  byla zažehnuta velkým plamenem.

Nám osobně dlouho nebylo jasné co se to děje, když jsme pochopili, že soustavně hledá zvěř, stopuje a vyráží za ní bez myšlenky se kdy vrátit, bylo nám doporučeno 10-ti metrové stopovaci voditko. Já jej nedoporučuji!  Na leonbergra se startem chuchelského koně a párou štýrského vola prosím max. 3 m, popruhy a  hlavně rukavice. Spáleniny vodítkem pálí , bolí a špatně se hojí.

Manžel mi chtěl předvést, že jej teda  pes neporazí. Když Toni vyrazil, Michael políbil zem, vyplivl bláto a povídá: “to bych ti nevěřil, jakou sílu ten pes má. Já byla názoru, coby “protřelá kynožka”, že mu musím ukázat,  jak se pes pevně drží.”Takže sleduji, brouku”, povídám. Pěkně jsme šli u nohy, 10 m stopovací šňůry se plácalo mezi nohami, když někde v jižním Tramtárii kachna zaplácala křídly a Toni vyrazil, při jeho startu bledne gepard závistí, ja měla právě nohu v oku šňůry a pak už jen vím, že mne šíleně bolela hlava, viděla jsem spoustu hvězdiček a šťastnou,rozesmatou, uslintanou tlamu Toniho s dotazem očích:” co se tady válíš, tam je kachna - já ji málem měl..”.

Pak doktor se ptal,  jestli mne srazilo auto, že mám bouli jako hrom, pohmožděninu na zádech  a otřes mozku, ošetřil mi spáleninu na kotlíku kde projela šňůra a že kdyby mi bylo špatně mám přijít nebo volat rychlou.Já podotkla jen, že jsem byla s pejskem na procházce – nepochopil asi si myslel, že je to z toho pádu.Pořidili jsme tedy samonavíjecí Flexi vodítko na 6 m a 80 kg psa a chodili na vycházky ve dvou, jeden dával pozor na zvěř. To zase jednou manžel volá:”pozor srny z pravé”. Toni startuje , já se zapřela, Flexi oběma rukama a řvu co to dá fůůůůůj,nesmíííí .

”Dobrý, mám ho, držím”, odpovídám, ale to už mi za zády vyrazila srnka Opozdilka, na kterou však já ani manžel připraven nebyl. Toni vyrazil podruhé, mně vytrhnul Flexi vodítko z ruky a davaj směrem srnka a dvě důchodkyně v polích se procházející o které se pokoušel infarkt.  Za ním poskakuje krabice navíjecího vodítka a naříká, později vypadala jako by ji přejel tank. Měl rychlý start s lehkostí vysokoškolského atleta přeskakuje dva příkopy a já doufám, že se mu vodítko zamotá o strom a zastaví jej – marně. Kouknu na naše Princátko, malý kavalírek tíhnoucí k obezitě, on na mne  a zakňučel, jakoby chtěl řící : “kam ten magor zase letí? Nechceš jít domů, mně je zima a mám hlad.”

Já se tedy tedy rozbíhám, pomlčím o svých běžeckých kvalitách, po pár metrech mne píchá v boku, proklínám psa a každou cigaretu, kterou jsem kdy vykouřila. Co čert nechtěl, Toni málem porazil pana Vogla ( Vogl znamená německy-pták) je to předseda svazku pro ochranu ptactva a chodí sem hlídat nás pejskaře, jestli náhodou nemá někdo psa na volno. Je to mužík malý, nerudný,  žlučový dědek, který tráví čas psaním udání a děláním pekla z života jiným lidem. Je to důchodce a obětavě to dělá ve svém vlastním čase a krátí si tím podzim života po tom, co mu utekla manželka, asi věděla proč - ta nebohá. Když jsem dorazila nebo lépe řečeno doplazila se z posledních sil na místo, cestou jsem dvakrát ztratila botu ve sněhu, protože jsem si půjčila manželovi sněhule, jsem otrávená, bez dechu, plíce bych nejraději vyplivla, je mi špatně z představy co to psisko zase provede. Toni mezitím dorazil do ohrady koní, ale okamžitě to otáčí, protože koně jsou vetší a Vogl na mne zhurta: “ osobo,Vy nemáte psa pod kontrolou!” A ja mu odpovídám co mi dech dovolí : “.. to já vím taky, ty…” Ale to už dorazil autem Michael , spěchal, protože má strach o pana Vogla, on mne manžel už zná a uklidňuje mne “Kateřinko dýchej… dýchej zhluboka. Mezitím už se vrací Toníček, uslintaný, unavený , ale s pohledem neuveřitelného uspokojení a naskakuje do auta jakoby říkal: Jé to fajn, že je to auto- ja jsem se tak unavil.

Pan Vogl za mnou huláká, že mne udá a já dýchám  co mi to manželova ruka na mých ústech dovolí, on se snaží zabránit mi říci něco, za co bych se možná mohla octnout před soudem.

Několik týdnu po tomto husarském kousku se přihlašuji s Tonim na Workshop stopaření. Bylo mi to doporučeno odborníkem ( na co já vím co odborník), prý aby se pes duševně unavil při kontrolovaném a říženém stopaření. Nikdy bych byla nevěřila, jaký mají leoni nos – hluboce je podceňujeme. Toni je vděčný, jako by říkal :”ahá já už vím, jak na to, vždyť já to dělal celou dobu špatně- konečně pochopil. Mně kurs moc nepomohl.Od té doby můžu s naprostou jasností řící kde srny jsou a kterým směrem šli, kde sedí křepelka na vejcích a kde sedí králík, naštěstí už Toni tolik netrhá a já se neválím v polích, ale jen trochu zatahá směrem a posadí se , jako by ukazoval, že on ví, že tam jsou a zábava může začít a já zase vím, že on sedí jen proto, že moc dobře ví, že má vodítko.

Je to pes chytrý, zdravý , sportovně nadaný a poněkud neposlušný – ale je náš!

 

Shrnuji tedy:

Potřebujete –li radu se psem , který loví obraťte se prosím na někoho jiného. Já můžu ze svých zkušeností, vlastní krví placených, shrnout jen následujicí:

 

·         Bez naprosté poslušnosti je přivolání lovícího psa nemožné, pokud neposlouchá bez zvěře, tak s ní v žádném případě.

·         Pokud možno snažte se ,aby radosti z lovení nikdy nezakusil. Je to pro psi jako droga, vzhledem k enormnímu množství endorfinů,které se při lovu             nebo nahánění vyleje do krve. Je úplně jedno, jestli kořist dohnal nebo ne. Tento process je tzv. samouspokojující a pes bude tuto činnost                         vyhledávat,protože přesně ví, jak báječne se potom bude cítit.

·         Pamsky a hulákání za psem, který už je lovecky vzrušen, jsou zbytečné v tomto stadiu příroda nedovoluje ,aby něco pozřel.

·         Uklidňujte se myšlenku, že máte zdravého psa, neboť právě lovecký instinkt zdravého psa vyznačuje. Je to pro něj naprosto samozřejmé a nutné               pro přežití, jen to nepasuje do našeho života plného zákazů, příkazů, vyhlášek a směrnic .

·         dbejte na to ,že hajný má kdykoliv chuť jej zastřelit a že to smí a udělá to - pejskaři a hajní se moc nemusí.

 

Shrnuto a podrhnuto:

 

Dopracovala jsem se k názoru když zajíce, tak na smetaně, srnčí je děsně fajn na guláš a i na medailonky, jelení bych doporučila na ragú, přidat tymián a trochu šalvěje, červené víno nic nepokazí a ani proti malému panákovi koňaku se nedá nic namítat, kančí na karamelové omáčce se svitky zelených fazolek balených do tence krájené slaninky  a rozmarýnovýma brámbůrkama vás přivedou do kulinářské extáze. Křepelčí vajíčka jsou moc zdravá, neobsahují cholesterol a moc hezky vypadaji jako dekorace na obložené míse. V této formě zvěřinu můžu kdykoliv!

 

 

Lovu zdar a pevné nervy přeje Kateřina

Poznámka autora: na všechny moje texte se vztahuje autorské právo a bez mého dovolení je zakázáno je množit, opisovat nebo kopírovat.

Kontakt

Kateřina Wolf a Michael Gründl

familie.wolf.gruendl@gmail.com

Laichstätter Siedlung 21, 93413 Cham, SRN

Pevná linka:0049 9971 3929514
Mobil:0049 157 857 17 508
Fax: 0049 9971 3929618

Vyhledávání

Když se člověk rozhodne pořídit si psa, je to pro něj plánovatelná doba.

Pro psa je ON- vše co má - celý jeho život!

 

 

 

 

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode