Kam letíš psisko?

Kam letíš....?

Zima je tu a s ní Vánoce, shánění, blázinec ve městě a spousta sněhu. Procházky jsou sice krásne ,ale člověk se nemůže ani pořádně hýbat pro samé oblečení a ještě méně pro spoustu sněhu v kterém se pochoduje - no jedna radost. Teda Toni je úplně jiného nározu, tázavým pohledem na mne kouká, jestli bych vážně nechtěla spát s ním v boudě. Je mu doma horko a tak je skoro celý den venku- placatí se ve šněhu a nechápe pro buším na okna, když baští sníh. V nějakém článku jsem se dočetla: " nedovolte psovi žřát snih...", no to musel být nějaký chytrák, protože mně osobně není jasné, jak to našemu drobečkovi zakázat.

Drobeček roste jako z vody a ma už 40 kg. Na voditku chodí jedna radost a až donedávna jsme byli celou procházku na volno. Neměla jsem zdání jaké překvapení mi Toni +sníh+snčí připraví. A tak zase jednou v polích, na volno- Toni kouká, kouká na horizont , já koukám na něj , jak mu to sluší a v ten moment vrazí čumák do sněhu a davaj.....kdo uteče vyhraje. Teda mně to chvíli trvalo pochopit co se to stalo -ale to už bylo pozdě, Toni se hnal po stopě, jen Bůh ví kam a já si vypočítaval šance jej dohonit. Bez sněhu žádné a ve sněhu naprosto žádné. A tak jsem stála v polích, hulákala na lesy nejdříve: Toniiiiiiiiiiiiiii, ne, fuj, ke mně , stůj , nesmí.....později .. já tě rozthnu jak hada, pojď sem nebo uvidíš, nadělám z tebe deset pekinézů.Toni se ani neotočil,protože se mu podařilo vyplašit stádo srnek,které já jsem neviděla. Protože pochopení našemu myslivci pro podobné akce  chybí a je řešeno kulovnicí, bylo mi až špatně, protože Toni už byl příliš daleko. Já zůstala stát tam kde mi utekl, aby mne našel. Našel mne, asi po 15 minutách- uřícený,uslintaný s jazykem až na prsou a štastný a naprosto nechápal pro bublám vzteky.

Teprve doma po patřičných telefonátech mi bylo oznámeno, že náš pejsem by asi rád stopařil . A tak uvídíme - zatím vyfasoval dlouhé vodítko a i když na mne kouká jako by chtěl řící:" dej mi volno, já ti neuteču..", nevěřím mu.